16 June 2016

Running philosophy


S napsáním tohoto článku jsem čekala až do mých posledních letošních závodů, které se konaly minulou neděli. Chtěla jsem prožívat přesně tenhle pocit, že něco, co mě poslední tři roky nejvíc naplňovalo, najednou končí. To vše pro to, aby moje věty byly opravdu upřímné. Poslední závody, poslední šance ukázat, že jsem celé ty roky poctivě trénovala, odpírala si spoustu věcí jako party a pití alkoholu (ne no), jen abych zaběhla co nejlepší čas, protože v nejbližší době (rok? dva?) se na žádné další závody nejspíš nedostanu. Rok v Kanadě, kam se v září chystám odletět studovat, překope všechny dosavadní plány.


MOTIVACE
Dnešním článkem bych chtěla motivovat všechny k tomu, aby šli za svými sny. Aby překonávali překážky, i když to někdy pěkně bolí (třeba spadnout po hlavě do vodního příkopu při steeple chase). Na bolest si zvyknete, a dokonce ji začnete milovat. I když závod kurva bolí, ten pocit (čtěte čokoláda) potom vám všechny slzy vynahradí. Mou motivací byly právě každé závody. Neskutečné díky mému koučovi panu Brůžkovi. Jediný trenér, který s vámi odběhá všechny tréninky, přizpůsobí se časově, odveze vás na každý závod a ještě navíc vám některý třeba i odtáhne (tohle má být prosím nominace na trenéra roku). Díky za to, že každý další závod byl zárověň můj nejrychlejší. To se pak běží líp, když víte, že si uděláte osobák. 
Nebudu teda nějak rozvádět, že mi v den po mém maturáku asi tři hodiny poté, co jsem se vrátila z afterparty, volal, v kolik půjdeme tréovat na stadion a nechápal, proč nemůžu.. Jo to totiž vždycky, když se v pátek nebo sobotu konala nějaká akce do pozdních hodin (pro fitnessáky doba, kdy do sebe kopnou noční protejňák), jsem i přes to každé ráno vstala a běžela na trénink jakoby nic KAFE!! Bylo to fajn. Vlastně to byly nejnáročnější tréninky z celého týdne, a tak jsme na sebe se sparingama při rozcvičce nenápadně pomrkávali, jestli dáme opravdu všechny série, dali. Je to jen v hlavě. Proto nám hold nerostly svaly (místo nočního proteinu to byl asi panák vodky tuším), ale o to víc vzrostla vůle. Ta je daleko cennější.

  Sníh, déšť, zima - štěstí

BĚH
Pokud čtete můj blog už delší dobu, víte že jsem s během začala někdy v květnu 2013, to jsou jen tři roky. Začátky byly o dvou kilometrech třikrát do týdne. Po měsíci jsem se přihlásila do oddílu na atletiku a už to jelo jako na horský dráze. Tady končí víkendové vyspávání.
První tréninky - přijet autem na stadion, rozcvička a pak 4km tempem 7min/km. Po pár měsících jsem už chodila společné tréninky s ostatníma vytrvalostníma běžcema (skupinka tři kluci, kouč a já). Na přesrok první závody na 5km za 22:30 a zanedlouho i 10km za 48min - po jednom roce běhání. 
Každý další trénink je náročnější a už jen rozklus, rovinky a výklus dají dohromady i přes 7km, teď ještě ta samotná bolavá část. Občas po běhu zajdem do posilky (těžký váhy s tou tyčí na benchi, že.. uběhnu vám půlmaraton, ale ani kliky po mně nechtějte). Začíná mě to neskutečně naplňovat a já v sobě nacházim novou osobnost. Jdu v dešti běhat kopce, abych se za tři hodiny mohla nalíčit a vyměnit Nikes za podpatky. Přesně tohle na sportu miluju.
Tenhle rok jsem zaběhla svůj první půlmaraton za 1:41 hod, pak 15km / 1:06 hod, 10km / 43 min, 3000m / 11:39.
Ať začnete v jakémkoliv věku, vždycky se budete zlepšovat. Proč by jinak většinu závodů nad 3km vyhrávaly ženy ve věku mojí mamky? Běh je, světe div se, o běhání. Častém běhání. Dlouhé tratě neznají talent, ale píli. Kopce, krátké rychlé úseky, hladká silnice i terén s hlubokým sněhem.



KRIZE
Při každém závodě, někdy i při tréninku zažívám krizi. Potřebuju pauzy, Teď? třeba v půlce závodu, když zbývá ještě několik km do cíle? Dvakrát jsem zažila něco, co už bylo za hranicí zdravé krize (kterou překonáte právě myšlenkou třeba na jídlo, co na vás čeká). Normálně, i když si myslíte, že jste v maximu svého výkonu a už nemůžete, stačí trochu zabrat rukama, zvednout kolena a vždycky se tam ještě nějaká rychlost vymáčkne. 
Ne vždycky se to ale takhle povede. Já jednou omdlela v závodě na 10km, těsně za cílovou čárou. Čas mám, jen si nepamatuju vůbec nic od osmého kilometru. Chtěla jsem to tenkrát zaběhnout pod 47 minut. Tady zmíním důležitost kvalitní stravy a hlavně sacharidů před závody. To si můžete přečíst v článku TADY. Takže jednoduše, tohle jsem dost zanedbala a navíc přepálila začátek. Ale vůle měla takovou sílu, že mi nedovolila zastavit ani zpomalit. Netušila jsem, že to takhle skončí. S časem 47minut jsem dokončila závod a pak se probudila s kapačkou v ruce. Ani banán jsem si v cíli nevyzvedla.
Regenerace, sacharidy a poznání svých hranic jsou důležitou součástí úspěchu. Skvělí běžci tvrdě trénují, ale ti nejlepší regenerují.


CO DÁL
I když mě teď nebudou motivovat závody, běhat nepřestanu. Možná jsem ztratila důvod jít za děště běhat kopce a vstávat o půl šesté ráno, ale o to víc si budu každý kilometr užívat. Přes ten rok hodlám vynechat rychlostní tréninky a budu se snažit naběhat spíš objemy. V posilce se ukážu častěji, a také chci začít s jógou. Sport miluju a k závodění se určitě vrátím.

Ještě si neodpustím pár poznámek o fitness jako sportu. Hlavně teda bikini. Poslední dobou se každý druhý účet na instagramu zaměřuje na fitness. Beru to jako obrovskou inspiraci, i já mám pár oblíbených fitnessek, které obdivuji. Ale proč každá holka, co poprvé okusí nějaký ten stroj v posilce, se pár dnů na to přihlásí na soutěž v bikini? To, že si trochu zpevníte zadek pár dřepama týdně, z vás neudělá profi fitnessku. To už není o vůli, ale o soudnosti. jak jsem řekla, těch pár světových profesionálek obdivuji a zároveň lituji. Celé měsíce snídají bílky, místo dezertu si dají kopeček rýže ozdobené brokolicí a po soutěži se přežerou. Buď si formu udržují po celou dobu i mimo soutěže, a v tom případě i nízké procento tuku, takže nemenstruují, asi jim bude stačit food baby (if you know what I mean), nebo se hned po soutěži vrhnou na objem (překládám to jako nezdravě ztloustnout á la jojo-efekt).

Doufám, že po přečtení tohohle článku se změní váš pohled na moderní svět fitness. Ale musíte si sami zvolit, jestli jsou pro vás větší motivací stále se zlepšujííc výkony, nebo jen fitness postava.


2 comments:

  1. Nádherný článek Nikčo! Nevím, jestli se ještě na tréninku uvidíme, ale kdyby už ne, chci ti popřát hrozně moc úspěchů jak v běhání, tak v Kanadě a v plnění tvých snů. A hlavně ať jsi stále tak usměvavá a optimistická jak doteď! :) Měj se krásně - a průběžně přidávej fotky na instagram, ať se můžeme pokochat tou kanadskou krásou! :D

    ReplyDelete
  2. Moc krásný článek, Nikčo! Vystihla jsi vše úplně dokonale...o tréninku, o píli, o regeneraci i o krizích...sama si vším taky procházím. Mým snem je, stát se jednou špičkovou českou ultratrailovou běžkyní, takže prožívám na trénincích často to samé, s tím rozdílem, že se většinou konají v lese místo atletické dráhy.:)
    Myslím, že rok v Kanadě Tvému běhání určitě neuškodí, ba naopak...třeba si na tamní škole najdeš nějaký běžecký oddíl, budeš trénovat stejně jako doma a ještě si domů přivezeš nové poznatky. Ať to běhá!

    ReplyDelete

Thank you so much for your lovely comments

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...